Blog

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

První brýle, i když ne v té podobě, v jaké je známe dnes, spatřily světlo světa sto let před naším letopočtem a jejich autorem je římský občan, kterému se v pokročilém věku zhoršil zrak a byl tak odkázán na pomoc druhých, což pro něj, jako vysoce postaveného člena společnosti, bylo velice potupující. Důkaz o tom ale nemáme, ten pochází až z roku čtyři před naším letopočtem. Možná by vás překvapilo, že brýle měly podobu koule s vodou. Toto zařízení používal samotný Seneca při čtení. Prvním předchůdcem dnešních slunečních brýlí byl zelený smaragd, ten nejenže zvětšoval, ale dokázal tlumit i sluneční svit.

Jak šla léta a staletí, tyto jednoduché optické pomůcky se zdokonalovaly a přibližně v roce 1000 našeho letopočtu se četly knihy pomocí čtecích kamenů, to byly vlastně prapředci dnešních lup.
Brýle, jak je známe v dnešní době, se objevily v druhé polovině čtrnáctého století. Zpočátku byl problém, jak je udržet na hlavě, ten se podařilo vyřešit až po neuvěřitelných skoro čtyři sta letech. Uchycení za ušima, jak je známe dnes, přišlo z daleké Číny.

Náhražky brýlí, tedy kontaktní čočky, jsou daleko mladší a za jejich otce by se dal považovat malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Jeho první náčrty pochází z počátku šestnáctého století, ale u toho jen zůstalo.  Až na samotném konci devatenáctého století se k myšlence kontaktních čoček vrátil Friedrich A. Müller. Čočky se vyráběly nejdříve ze skla a později byly také vyráběny podle rohovky. Používání plastů se promítlo i do oblasti optiky, tyto čočky byly sice lehčí než ty skleněné, ale měly jeden základní nedostatek a problém – nepropouštěly kyslík. Padesátá léta minulého století zaznamenala zásadní zvrat a Otto Wichterle (český občan) dal světu měkké gelové čočky, které známe i dnes. Dokáží plnohodnotně nahradit brýle a dočkali jsme se i různých barevných odstínů.

Rostlinstvo dlouhého dne – délka slunečního světla v rozsahu zhruba od 12 do 16 hodin má významný vliv na růst a produkci květů a plodů. Kvetení probíhá právě v období nejdelšího dne, tedy zpravidla v létě, a jestliže jim prodloužíme den umělým osvětlením, např. širokospektrálními žárovkami a zářivkami, vykvetou mnohem dříve.

Indiferentní druhy – to jsou ty, u nichž ani značné zkrácení anebo prodloužení délky slunečního svitu nemá podstatný vliv.
Rostliny krátkého dne – sem řadíme např. druhy, které kvetou brzy zjara. Vytváří již v období pozdního léta nebo v časném podzimu pupeny květů, které pak dovolí plné rozvinutí květu již na konci února nebo v březnu, což jsou např. sněženky.

Zajímavostí rostlinek krátkého i dlouhého dne je fakt, že kdybychom jim poskytli délku slunečního svitu takovou, než na jakou jsou zvyklé, podléhaly by sice bujnému vzrůstu, ale nevykvetly by. To by se také stalo v okamžiku, kdybychom je přenesli do jiné zeměpisné šířky, s tímto fenoménem je třeba počítat vždy, jestliže sázíme plody cizokrajných exotických druhů.

Rozhodující vliv světla na tvorbu květů a plodů

V každém případě je dostatečný osvit všech pěstovaných květin v zahradách i ve sklenících podmíněn přiměřeným množstvím denního světla, nejlépe si to uvědomíme v lese. Jestliže je lesní porost příliš hustý, zejména u smrkových monokultur, nenajdeme v něm prakticky žádné kvetoucí rostlinstvo.

Zajímavé je kupříkladu sledovat kvetoucí druhy v listnatém lese, tam se totiž ujmou jen takové, které kvetou brzy zjara v době, kdy jsou opadavé listnaté stromy bez listí, a kdy tudy proniká více světla. Květiny musí stačit v krátké době, než se stromy olistí, nasadit květy, rozkvést, vytvořit plody, a na podzim, kdy listy stromů opět opadávají, pojmout dostatek zásobních látek pro další jarní proces kvetení.